top of page
hruska.png

Pravý domácí časopis: Neděláme nic, co by šlo proti našemu svědomí

Tentokrát jsme udělali rozhovor s manželi Petrou Kruntorádovou a Danem Bartákem, kteří stojí za oblíbeným periodikem Pravý domácí časopis. Dočtete se v něm, zda se daří udržovat myšlenku, se kterou plátek vznikal a jaké to je, pracovat společně s partnerem. Nebo třeba to, jak se měl časopis původně jmenovat a proč má vlastně na titulce uvedeno heslo „kmen“.


Foto: Pavel Ovsík

Hned na začátek se zeptám, co vás vedlo k založení Pravého domácího časopisu? Bylo náročné se v dnešní době prosadit s novým tištěným médiem?


PETRA: Pravý domácí časopis vznikl z vnitřního přetlaku. Prostě jsem chtěla udělat časopis, který bych sama chtěla číst. Bez napudrovaných reklam, bez vyretušovaných fotek, plný opravdových příběhů opravdových lidí. Nikde jsem ho nenašla, tak jsem si řekla, že ho uděláme sami. Dan zpočátku nesouhlasil, ale podařilo se mi ho přesvědčit, takže letos vycházíme již devátým rokem.


DAN: Otázka je, zda jsme se prosadili. Okolnosti nebo chcete-li vesmír nám byl na začátku bezesporu nakloněn. Ta čtenářská základna se vytvořila, jak my říkáme, organicky. Nijak jsme to neusměrňovali. Hlavně proto, že to neumíme (smích). Takže tohle náročné asi nebylo. Co náročné bylo – ustát ten další provoz. Už druhé a třetí číslo ukázalo, že to nemůžeme dělat jen v pár lidech a sápalo se po nás vyčerpání. Naštěstí se i ten redakční tým postupně utvořil a v těch prvních letech jsme fakt zažívali euforii z tvoření PDČ.


Jak Petra zmínila, nedávno jste s časopisem oslavili už osmé narozeniny. Daří se vám stále zachovávat myšlenku, se kterou časopis vznikal?


D: Myšlenky jsou neuchopitelné a je přirozené, že se vyvíjejí. Jaká byla ta původní, bychom se nejlíp dozvěděli od našich já před osmi lety. Ale řekl bych to tak, že ty původní myšlenky spíš zůstaly, mění se jen témata. Stále je to pravý domácí časopis, který děláme všichni doma. Je to vlastně takový samizdat. Stále jsme nezávislí, myšleno tak, že nám nikdo neříká, co máme psát. Stále chceme, aby fotky byly co nejméně upravované a stejně tak, aby texty byly co nejvíce osobní.


Původní podtext byl „O všem, co je skutečné“. A skutečná může být upřímná osobní výpověď. Dokonce pravdivá. Jinak slovo pravda nepoužíváme, každý máme svou a přesvědčovat někoho jiného o té naší není naše cesta. A co se týká témat, tam podle mě nastal velký skok. Když jsme psali před lety o menstruačním kalíšku a ženských cyklech, byl to punk. Dneska se podobných věcí nebojí ani velká media. Stále ale vidím, že uchopení těchto témat, je v jejich a našem podání jiné.


P: Myslím, že původní myšlenka je hodně závislá na nás dvou jako tvůrcích, chcete-li rodičích časopisu. Tak jako se vyvíjíme my, vyvíjí se i hlavní myšlenka PDČ. Pro někoho jsme se tedy možná od původního záměru vychýlili jinam, pro někoho zůstáváme stále stejně uvěřitelní. Jak řekl Dan, naše já před osmi lety by to zhodnotila nejlépe, ale s těmi si asi nepopovídáme :-)


Já bych řekla, že zůstáváme věrni sami sobě a neděláme nic, co by šlo proti našemu přesvědčení a svědomí. A naopak se stále jako na začátku snažíme plout na jakési vlně přirozenosti, kdy se časopis a jeho témata skládají zdánlivě samy. A my jako tvůrčí tým jsme ti, kteří pomáhají, aby výsledek vznikl i ve hmotě.


Foto: Pavel Ovsík

Dočetla jsem se, že původně měl časopis vycházet pod jiným názvem. Proč nakonec zvítězil „Pravý domácí časopis“?


P: Zamilovala jsem se tenkrát do slovního spojení „Roh hojnosti“ a zkoumala všechny možné jeho významy. Najdete jich spousty v antické mytologii, ve fengshui, ale i jinde. Dávalo mi to logický smysl. Časopis, který nabízí hojnost pestrých a výživných témat. A vlastně i zpětně chápu sebe sama, proč jsem ten název vybrala. Ovšem nakonec zůstal jen podtitul.


D: To je jednoduché – původní „Roh hojnosti“ se většině nelíbil, takže zůstal jen podtitul Pravý domácí časopis. S odstupem to ale vypadá, že by přeci jen bylo lepší mít krátký název. Dnes bych vybral název „Rovnováha“ nebo „Nadhled“. Obě slova pro mě ten obsah vystihují víc. Rovnováha, protože nejsme žádní extremisté a pokud píšeme o něčem hodně alternativním, je to proto, aby se ty názory na danou věc vyvážily oproti zaběhnutým řešením. A slovo nadhled se mi líbí v tom pěkném pocitu nadhledu nad hysterií a konfrontací protichůdných názorů, ale i v pocitu nadhledu nad naší vlastní důležitostí a významem.


Nemohla jsem si nevšimnout, že součástí titulní stránky je i slovo „kmen“. Co se vlastně za tímto heslem skrývá?


P: Když jsme měli hotovou maketu prvního čísla, zašli jsme na Festival Evolution (tehdy ještě pod názvem Biostyl) a sháněli zpětnou vazbu od vystavovatelů. Všem se časopis líbil. No a u stánku Dědka kořenáře jsme dostali zajímavou radu. On se nás zeptal, proč nemáme na titulce napsáno slovo kmen?


Nechápavě jsme zírali a on svou otázku vysvětlil s tím, že přece jsme kmen. Že naši autoři a témata, která dáváme dohromady jsou kořeny, ty se setkávají v časopise jako v kmeni a jdou dál jako větve ke čtenářům. A pak ještě dodal, když tam napíšeme kmen, bude se tomu dařit. My jsme chvíli váhali a říkali si, jestli to není bláznivina, ale nakonec jsme si řekli, že dáme na jeho radu. A na poslední chvíli před vytištěním časopisu jsme to tam dopsali. A od té doby je tam „kmen“.


D: My s tím slovem stále trochu pracujeme. Jak jsem mluvil o tom názvu výše, tak nás napadlo ten kmen dát jako hlavní název. Zkusili jsme to, ale nebyl to asi nejšťastnější krok. Jednak to slovo má trochu nádech sektářství a pak jak říkají markeťáci – do brandu se nehrabe :-)


Tematicky je každé nové číslo velmi široké. Jak vybíráte témata, která se v časopisu objeví? A kolik lidí se na jeho vzniku vlastně podílí?

D: Opět sem patří slovo organicky. Tak popisujeme vznik každého čísla. Máme mnoho autorů externích. Někteří jsou pravidelní, jiní napíšou jedno téma za dva roky. A pak máme pár lidí, kteří píší pravidelně a často. Zajímavé je, že tito lidé se hodně mění. Přijdou, vypíší se a pak jdou dál. Asi je to normální, tedy v té naší bublině. Asi tím, že to jsou často ženy, tak se to hodně mění – stěhují se za partnerem, mají děti, mění své poslání, práci. Co se týče blízkých spolupracovníků, tak těch máme v tuto chvíli pět.


Foto: Pavel Ovsík

Zajímavé je, že od začátku budujete časopis společně. Jaké to je tvořit takový projekt spolu s partnerem?


D: Pro nás je to normální. Asi rok potom, co jsme se seznámili, jsme začali pracovat společně a těch dalších 18 let už to jede v této rovině. Vyhovuje nám to, zvykli jsme si na způsob práce toho druhého a jsme dobrý tým. Pochopitelně jsou situace, kdy je to velmi náročné a problémy z partnerství se podepisují na byznysu a obráceně.


P: Stejně jako v našem časopisu přinášíme různé příběhy, které nejsou návodem pro život všech, tak ani náš způsob fungování by určitě nevyhovoval všem. Ale dobré je najít si to své. Vystředit se do bodu, kdy nám žití nejvíce vyhovuje a nejvíce přináší. Pro nás je to zatím stále práce ve dvou. Když jsme si párkrát zkusili dělat něco každý sám, většinou to nebylo ono. Takže zatím pracujeme spolu. Jsme spolu 24/7 a má to pro nás mnohem víc pozitiv než negativ, která, jak už naznačil Dan, tam samozřejmě také jsou. Ale kdyby jednoho dne pocítil některý z nás, že je čas pracovat jiným způsobem, tak to určitě uděláme.


Nezůstáváte ale jen u časopisu. Na Youtube zveřejňujete rozhovory se zajímavými hosty a nedávno jste spustili internetové Pravé domácí rádio. Co na něm oproti časopisu posluchači najdou?

D: Tak jsou to jiné formáty a mají svůj specifický rytmus. Časopis je text, upravuje se, edituje, aby to všechno dávalo smysl, tvoří se. Rychlost čtení určuje čtenář, může u toho poslouchat hudbu, vnímat okolí. Oproti tomu u videa vidíte, co přímo host říká, jak na vás působí a je výhoda, že se to dnes dá zrealizovat relativně snadno a rychle. Videa jsou dnes v podstatě ale jen rozhovory.


Rádio je zajímavý fenomén, podcasty jsou v podstatě něco hodně podobného a je otázka, kam se to hne za pár let. Chtěli bychom, aby byl v radiu prostor vzít si hosta a dám mu větší prostor, který jinde není. V ostatních rádiích je takový zvyk, že rozhovor je na hodinu proložený hudbou, která se musí pustit, i když ten člověk zrovna říká zajímavou věc. Tato pravidla jsou zvláštní a my bychom rádi, aby to bylo u nás více svobodné. Akorát teď se dívám a nejsem si jist, zda jsem odpověděl na vaši otázku :-)


P: Je mi líto, že videa a rádio nemají v této době tolik mé energie a péče, protože to jsou formáty, které mě velmi baví. Jako novinářka jsem dlouhá léta pracovala v televizích a rádiích a moc mě tento typ práce naplňoval. Teď – vzhledem k předchozímu náročnému roku pro nás všechny – dáváme energii hlavně do časopisu, ale rádio běží a věřím, že i k natáčení videí se brzy budeme moci v nějaké formě vrátit.


Poslední rok byl pro nás všechny mírně řečeno turbulentní. Pocítili jste i vy v redakci nějaký vliv covidové doby?


D: Naprosto. My jsme si 9. března 2020, poprvé co podnikáme, pronajali kancelář a hned další den začala omezení. Měli jsme vizi, že v té kanceláři se budeme víc potkávat s dalšími lidmi, zvát tam hosty, točit videa… No, pánaboha jsme asi hodně rozesmáli, znáte to ne? Takže místo toho jsme si museli zvykat na videoporady, vypadávání signálu, s nikým jsme se nesetkávali, nic nového se nerozjelo. Inzerenti pochopitelně stále šetří a je to znát.


P: Skuhrat v závěru tohoto milého rozhovoru asi úplně nechceme, ale být k sobě i vám upřímní je fér. Takže přiznáváme, že poslední rok se podepsal na chodu časopisu i na nás dvou. Krom toho, co zmínil Dan, chybělo setkávání se čtenáři na různých festivalech a veletrzích, neměli jsme kvůli karanténám dva časopisové plesy, takže jsme si začali připadat trochu osamocení. Ale je tu léto, znovu se nadechujeme a my věříme, že se znovu zčerstva nadechne i náš projekt a bude moci i v dalších letech přinášet radost nám v tvůrčím týmu, ale především těm, pro které ho tvoříme.


0 komentářů
jablko2.png
bottom of page